Uprchlíci

Válkou a perzekucí pronásledovní lidé hledájí odedávna útočiště, ochranu před násilníky, mnohdy záchranu života. Ve své vyvolené Izraelské zemi Bůh nařídil zákonem vymezit některá města jako útočištná. Ale i jiné národy poskytovaly odpradávna azyl, jistě však jednotlivci všude.

V posledních stoletích je všude velmi posilněna moc státu a jeho kontrola nad jednotlivými lidmi. To má za následek důslednou kontrolu nejen domácího obyvatelstva, ale i pohybu cizích obyvatel světem a uzavírání hranic. Státy si nárokojí území jako své a občané nebo lidé v jednotlivých zemích - chceme-li to rozlišit - tyto nároky nevědomky přebírají a napodobují. Já jsem však toho názoru, že země samotná nepatří nikomu, "vlastníci" pozemků jsou pouhými správci, jednotlivá území patří toliko Bohu a ten ji vydal do užívání všem. Myslím si proto, že stát má právo uzavřít hranici jedině v případě ochrany životů a vlastnictví, tedy v době válečného ohrožení a při nebezpečí šíření neléčitelných epidemií. Nikdo nemá právo žádného člověka omezovat v pohybu, ba naopak v případě pronásledovaného uprchlíka existuje povinnost se takového ujmout, mít otevřené hranice i domovy. Uzavírání hranic před pronásledovanými je stejné jako přidání se k pronásledovatelům. Vyjde to totiž nastejno.

V naší zemi nejsou lidé zvyklí přijímat uprchlíky a ujímat se jich. Nevědí o tom nic a nemají o tom žádnou správnou představu, proto se i bojí. Senzacechtivá média, nucena pro svou obživu poutat pozornost, přiživují strach z neznáma, fóbii z lidí odjinud, kteří jinak vypadají a mluví. Zdá se mi, že naši lidé vnímají uprchlíky z afrických nebo asiajských zemí jen jako podřadné méněcenné tvory, hlupáky a vychytralé lidi, toužící bezpracně zbohatnout. Takto je vnímají jen proto, že o nich nic nevěcí, nikoho z nich neznají, taky vůbec nic neslyšeli o jejich životech a nebezpečích, kterými procházejí. Nejsou schopni si většinou domyslet, že ti uprchlíci nejspíš musí být hodně zoufalí, když riskují životy při velmi nebezpečných plavbách na člunech. Nedokáží se vžít do jejich uvažování, uvědomit si, že ti prchající opustili všechno, spálili za sebou mosty a měli pro to jistě dobré důvody. Nikdo z našinců ani nezažil chudobu, kterou oni zažívají. Sytý hladovému nikdy neuvěří. A to mám na mysli ty "ekonomické" emigranty, které by každý nejraději vracel zpět. Taky vůbec nic nevědí o životě ve válce a myslí si, že se jich to netýká. Když vybuchne bomba ve Francii nebo v Belgii, posílají si všichni růžičky a psaníčka, ale že denně vybuchují ničivější bomby v těch pohrdaných zemích s těmi "podlidmi", to už nikoho nijak nebere, nepomůžeme. Nejsou to přece lidi jako my.

V některých zemích Evropy však mají před námi náskok. Například v Německu, kde vítají ve většině uprchlíky s otevřenou náruči, ve Švédsku, kde taky přijímali na doraz, až s pláčem ministerská předsedkyně oznámila, že nejsou s to už přijímat další, ve Francii atd. Tam všude se totiž po desetiletí s barevnými lidmi celého světa denně potkávají, žijí s nimi v domech, pracují, stravují se, sousedí, přátelí, následující generace začínají tvořit i rodinné páry a všichni dávno vědí, že jsou většinou stejní nebo si hodně ve všem podobní.

Naše země je teprve v počátcích tohoto a zdá se mně, že v tom ještě hodně plave. Přijali jsme prostřednictvím nadace Generace 21 a za přispění státu skupinu křesťanů z Iráku. A nyní se všichni diví, že od nás prchají dále do Německa nebo zpět do vlasti. Nejsou to schopni uvidět jejich očima, dokonce ani organizátoři z nadace. Jakoby s nimi nemluvili, neposlouchali je nebo jim vůbec nerozuměli. A třeba jen sami uprchlíci z jejich řečí usoudili, že by je ani nemohli pochopit, vzdali to.

Především totiž našinci mají mentalitu kupce. Mají ten názor, že když někomu poskytnou pomoc ve formě azylu a přístřeší, že si ho kupují, že jim pak patří. Taková zavazující mentalita je dost zvrácená a snad není nikdo, kdo by jim nastavil zrcadlo a ukázal jim onu zrůdnost. Potřebovali by snad vycestovat do zemí, kde s takto zavazujícím očekáváním nepomáhají. Je to mentalita západu, něco za něco. Nedávám ze srdce, nezážívám pak ani radost z obdarování. Prostě jen kupuji. Když dávám člověku, tak mu vlastně nic nedávám, prostě si ho tím darem kupuji. Očekávám pak na oplátku jeho loajálnost.

Proto pak nejen lidé z národa, ale i z nadace mluví o podrazu nebo zradě uprchlíků, což je docela nesprávné. Není správné člověka zbavit svobody a práv tím, že využiji jeho tísně a koupím ho jakože dary pomoci. Jestliže si člověka kupuji, pak ho neobdarovávám, ale zotročuji. Nevážím si ho, nepovažuji ho za sobě rovného. Vláda zastavila další pomoc, tedy aby nemohli přicestovat noví uprchlíci a organizátoři z nadace to schvalují, že prý vyčkají, jak se zachovají ti zbylí. To samo o sobě ukazuje na zvrácenost jejich motivů, kterou snad oni aktéři sami vůbec nevidí. Jejich cílem není nejspíš lidi jen vytahovat z nebezpečí života, ale kupovat si je pro sebe. Obchod se nezdařil, zboží nám odešlo, proto nebudeme v dalším obchodě pokračovat! Kdyby jim šlo skutečně jen o pomoc, nehleděli by na to, že uprchlíci nakonec nacházejí útočiště jinde, spíš by si dělali jen starosti o znovu ohrožené navrátilce do nebezpečné vlasti. Ptejme se dále a pomozme jim vidět do sebe: Chtějí se snad pak uprchlíky jen chlubit? Stydí se za to, že oni utíkají zpět do míst pronásledování nebo pokračují v útěku jinam, kde najdou lepší podmínky? Nestálo by za to se zamyslet proč dále utíkají a toto změnit?

Především bych chtěl říct - a to je můj osobní názor, který nikomu nevnucuji - že pomoc člověku v nouzi, kterým uprchlík jistě je, není mou laskavou milostí, ale jedině mou nutnou povinností. Mám-li prostředky a možnosti k pomoci, jsem přesvědčen, že mi byly svěřeny Bohem. On se totiž smiloval i nade mnou, protože mi dal přístup k těmto zdrojům, a já jsem první, kdo z nich ujídá, oblíká se a zastřešuje. To by měli křesťané

z nadace vědět, vždyť dle zavazujících Písem máme za všechno děkovat Bohu. Kdyby něco bylo naše a jen naší zásluhou, nebylo by nutné a ani správné vyžadovat, abychom za to děkovali Nebesům, taky však bychom byli my sami těmi dobrodinci, udělujícími nešťastníkům milost, kdy bychom jim laskavě dovolili pokračovat v životě tím, že bychom jim otevřeli hraniční brány, následně je v mrazu přioděli a udržěli je při životě chlebem. Pokud však všechny zdroje pochází od Boha, o čemž jsem přesvědčen a nemíním zde pyšným lidem toto pracně dokazovat, pak je mou jedinou povinností toto přerozdělit dál a přitom být vděčný, že jsem první u zdroje a nemusí mi stát v cestě ke zdroji života žádný takový lakomý hlupák nebo člověk s tvrdým neoblomným srdcem. Musel bych se totiž jinak právem strašně rozčílit nebo rozplakat.

Taky by možná mnoha lidem neškodilo vidět věci v širších souvislostech s možnými důsledky, o čemž ale světoví politici před veřejností záměrně mlčí, se mi zdá. Bylo by jistě dobré dát lidem ve známost, že oni ubozí uprchlíci ze zemí sužovaných válkou byli vlastně obětováni pro naše blaho. Islámský stát nemá žádnou super vyzbrojenou a početnou armádu. Nebylo by vůbec těžké je rychle porazit, postřílet, kdyby se spojila dobře vytvořená a vycvičená vojska, byla by to operace ne několik dní, týdnů, maximálně měsíců, kdyby se postupovalo opatrně. Každý analytik však ví, co by následovalo po zániku islámského území. Nastoupila by partyzánská válka s těžko předvídatelnými důsledky. A ta by se jistě neomezila na islámské země. Když si porovnávám složení vojsk ISIS, tak zjišťuji, že celá třetina obsazenstva pochází z evropských zemí. Proč? V tamějších arabských zemích totiž nemají žádné iluze a vědí o tom všem své. Z Evropy se tam však hrnou lidé s ideály a bez znalostí reality. Málokdo vám dá nahlédnout do myslí lidí z Evropy, putujících bojovat za Islám. Nejsou to jen náboženští vypatlanci. Ani každý sebevražedný atentátník není člověk s vymytým mozkem. Mají své důvody, o kterých veřejnost nic neví a média o nich, snad i záměrně, mlčí. Není však náhodou, že tak vysoké procento vojska islamistů pochází z evropské kultury. Jsou to lidé s nadhledem nad oběma kulturami, jednu vidí reálně a druhou si idealizují, proto tak vysoké zastoupení evropanů. Řekl bych, že si za to na západě můžeme i trochu sami. A tamější zbědované obyvatelstvo bychom měli nechat těm hrdlořezům napospas? Kdyby naše vojska hned zasáhla a vyhrála, partyzánská válka by se přenesla k nám do Evropy. Jak je pohodlné ty zaryté válečníky nechat odvelet daleko, pryč od nás! Tady by pak totiž vybuchovala nejen nádraží a redakce, ale i elektrárny, vodní nádrže a přehrady, hrozily by otravy pitné vody, kolaps internetové sítě, z toho hospodářský chaos, ničili by strategické mosty a tunely, biologicky by mohli zamořit potraviny a kdo ví co ještě. Ty důsledky by mohly být hrozné a nepředvídatelné. Lidé by žili ve strachu, paralyzovaní, a ekonomiky by se hroutily. Tak však, jak je to nyní, nás to vychází velice levně, zůstáváme v míru a jsme celkem v klidu. A přitom ještě nadáváme na ty ubožáky uprchlíky, které jsme svou úmyslnou pasivitou obětovali náhradou za náš klid, bezpečí a nedotknutelnost. Navíc mnoha ekonomikám přílivy uprchlíků pomohou zabránit ekonomickému propadu, který by způsobilo stárnutí původního obyvatelstva. A konečně s nebezpečností islámského náboženství to nemusí být tak přímočaré, protože nejspíš nastává jeho krize, z důvodu globálního nástupu médií s konzumní kulturou a mísení kultur. Nyní se, zdá se mi, čeká, že se islámský stát sám vyčerpá, rozloží, rozdělí na frakce navzájem bojující, ztratí nebo vyčerpá dobrovolníky, nastoupí nechtěný diktát mající ne všeobecnou podporu, nevím. Nezkoumal jsem to nikdy, nesleduji to dění, jen mě napadají různé možnosti, které však mně, neznalému tamějších poměrů, nepřísluší dále více rozvíjet...   

Vidím věci prostě a jednoduše na rozdíl od našich českých poskytovatelů pomoci. Přijde-li utečenec, vyjdu mu v ústrety. Přijmu ho do svého domu a budu se o něj starat s veškerou úctou. Jakmile se rozhodne, že bude pokračovat v cestě, vypravím ho dále, vybavím ho na další cestu, nebudu mu nic vyčítat, ani že mi bude po něm smutno. On si půjde svou cestou a já budu vyhlížet další příležitost  k pomoci, kterou mi Bůh připravil. Svět je místo plné neštěstí a bídy. Mnoho lidí se nechá oklamat lesklými vnadidly od nenasytných hrabivců a sedá jim na lep, veškeré prostředky, nutné k odstraňování bídy, nevědomosti, bezmoci a neštěstí druhých lidí věnují na ta lákadla, nakoupí si spoustu klamavých cetek, v domnění, že jim zajistí štěstí, úctu lidí, lásku a přijetí, které považují za tímto podmíněné. Ale skutečné štěstí člověka záleží na něčem jiném. Nelze být nikdy nasycen věcmi, ale toliko původcem všech věcí, Bohem. A nelze být nikdy spokojen získáním si lásky, úcty a vlastně přízně od lidí, skutečná lidská spokojenost pramení a pochází z opačného směru, že já zahrnu lidi láskou, péčí a přízní, aniž bych něco očekával nazpět. Ostatně mi prý zaplatí nakonec Bůh, jehož zájem a směřování je v tomto ohledu stejné, shodné. I on se rozdává a obětuje. A platí prý trvale hodnotnou nedevalvující měnou, tou nebeskou. On totiž, zdá se, podporuje majetnictví a lásku k majetku, avšak ne na úkor jiného člověka. Na Zemi, plné nedostatku a odsouzení k zániku, je totiž každé shromažďování majetku a nešíření životně důležitých informací jen zadržováním pomoci bližnímu. 

Proto není dobré ani šetřit zprávou o rozsudku věčnou smrtí z trestu za hřích, taky však o naději na záchranu od Boha, který sám připravil oběť za naše hříchy, jimiž jsme přestoupili jeho zákony. Sám se rozhodl stát se jedním z nás a být místo nás popraven z důvodu našich přestupků, hříchů. Tomu říkám dar! Nebeský dar, čistý a nejdražší, jaký lze vůbec obdržet.  

Jen považ, člověče! Máš zemřít a v tu chvíli přichází na scénu On. Vybízí tě, abys vstal ze svého popravného místa a uléhá na tvé místo, na potupný kříž. Vkládá ti do rukou kladivo a hřeby, protože ty jsi sice hříšný, ale máš najednou místo sebe ochotného obětního beránka. Hledí na tebe a ty mu probíjíš údery kladiva hřeby pěsti. Musíš to pro svou záchranu udělat! Je to osobní. Pak ti ho pomáhají nahého a zostuzeného vyzvednout od Země, aby tě pak, zbaveného hanby, on mohl táhnout za sebou vzhůru. Tak moc tě chtěl vyzvednout z prachu Země k sobě, že si pro tebe sešel dole sám osobně. Jinak to ani nešlo, nebyl nikdo jiný kdo by to dokázal. Kříž je schodištěm do nebe, takovým žebříkem. 

Zemřel by za tebe rád. Zabiješ si ho? Vlastně už ani nemusíš, jiní hříšníci to udělali za tebe, čtyřka římských vojáků v Jeruzalémě kdysi hodně dávno. Pak na tom kříži po několika hodinách i zemřel. Dali ho do hrobu, ale nemohl zůstat mrtvý v podsvětí, protože by byl porušen zákon. Zemřít mohl jen hříšník. On však byl bez přestoupení zákona, proto ho smrt nemohla udržet, byl mu právem vrácen život, který on může nyní právem rozdávat těm, za které zemřel a ti se Bohu vydali a přijali Kristovu smrtelnou oběť za svou. I ty se k tomu teď správně postav! Řekni mu to a změň se! Smiř se s Bohem dokud ti zbývá čas! Udělej to ještě dnes!