Každý člověk má svou životní filosofii. Každý nějak o světě uvažuje. Každý "vidí" smysl života v něčem (nebo někdo taky v ničem, těm se říká nihilisté, já bych však řekl upřímní poctivci). Každý si před sebe staví cíle. Otázky po smyslu života jsem si kladl asi od osmi nebo devíti let. Filosofie jako taková byla můj koníček, ne každý se jí zabývá, ale svou životní filosofii má každý. Většina z nás, aniž si to přizná nebo uvědomí, ji má však převzatou, naučenou, odkoukanou. Nejvíce z filmů, knih, od idolů, vzorů, z reklamy, společenských předsudků a tradic. Jedno navazuje na druhé a i sami aktéři (ne všichni jsou vědomí), jsou v zajetí té podivné hry, obětí toho všecho. Většina lidí jsou dnes klonovanými mozky, (ovšem mnoho těch, co to nevidí, by se proti tomu ohradilo), s lidmi se však dá jednoduše hýbat jako se stádem. V dnešní době není potřeba k ovládání lidí tvrdá ruka, naopak je to nepohodlné, drahé a nebezpečné. Stačí umět ovládat myšlení a emoce. Stačí mít dosah a vliv. Metody a prostředky dávno existují a účelně, mnohdy i nevědomky, se užívají. Na čem v životě skutečně záleží a co má opravdovou hodnotu? Je něco, za co stojí žít a rvát se? Které věci a sny jsou jen fata morgana či klam? Tolik úvod a tímto se taky velice omlouvám svým věrným čtenářům, kteří si občas i postesknou, že by si chtěli přečíst něco nového...
Když si pročítám knihy, (vždy si pečlivě vybírám a u málokteré vydržím), tak nalézám chyby a nedostatky v úsudku. To asi většina. Je však jedna kniha, která mě zdaleka převyšuje. Nebo spíš z vysoka, abych byl přesný. Jako by nebyla z tohoto světa. Aniž si to uvědomujeme, jsme ovlivněni helénským myšlením, taky trochu matematikou, aristotelosvkým nazíráním, máme rádi ukotvené myšlenky, axiomy, záchytné body, pocit jistoty a taky pocit všeznalství a uchopitelnosti. Tuto iluzi nechci nikomu brát, bude-li poctivý a pronikavé mysli, zbaví se jí snadno a rychle. Docela se dá říct, že takové uvažování vede k ničemu a poctivý závěr myslitelů tohoto typu končí ve staré známém výroku Sókrata: "vím, že nic nevím". A to je vznešený závěr. Už sama metoda a přístup k poznání je špatná, předpokládá poznatelnost nejmenšího i největšího. Tedy jakási nekonečna do obou stran. Obojí nás však zdaleka přesahuje. Tímto postupem se stáváme jen směšnými. Potřebujeme vhled či osvícení, nikoli všeobsáhlé postupné pozření faktů. Když vhlédneme do vesmíru nebo naopak do světa mikročástic, vidíme jiné zákony a způsoby našeho myšlení a nejen to, ale i našich smyslových zkušeností, přestávají platit. Nalézáme jiné prostory, jiný čas, další rozměry, zjišťujeme, že svět je ve skutečnosti jiný, než jak ho vidíme a o něm uvažujeme. Nepředpokládám u většiny čtenářů, že sledují novinky z astrofyziky nebo naopak zkoumají srážky mikročástic v urychlovačích. Měli by? Závěry jsou úchvatné...
Kniha, o které jsem však mluvil, se těmto pravidlů myšlení rovněž vymyká. Věřím tomu, že člověk k zdravému uvažování nepotřebuje systematizovat myšlení, nacházet schémata a podobně. Tím dochází jen k deformacím. Mně osobně někdy připadala například filosofická čítanka jako deník bláznů... Věřím tomu, že máme v sobě něco jako dobře vyladěný software, skvělou výbavu k poznávání. Všimli jste si, že nemusíte novorozence učit dýchat ani mrkat? Nově narozené dobytče chodit? Tyto dovednosti jsou tak komplikované a přece jako informace vložené, okamžitě připravené k použití. Zde se nabízí trefné přirovnání: hardware a software.
Když si pročítám bibli (a každému z vás to doporučuji udělat poctivě taky), nacházím něco jiného. Předně nenacházím chyby. Nenacházím evropský, helenistický ale ani animistický způsob myšlení, i když postavy v ní se vyskytující tyto prvky v sobě přirozeně mají a zahrnují. Marně hledám ukotvení a naopak i všeobsáhlost. Žádný systém ani schéma. Žádný pokus o simulování vnějšího světa. Naopak prostá surová pravda, realistický obraz skutečnosti, drsný i jemný, široký záběr postav, ale i autorů... Vynikající "lamač" předsudků. Svlíkač každého klišé, to tam opravdu nenajdete a tedy brýlemi bible ani pak svět tak nevidíte. Nalézáte spoustu "rozporů", ale když se zahloubáte, zjišťujete, že tam rozpory nejsou. Naopak mnohdy přicházíte k poznání, že vaše výchozí představy a nazírání byly zcestné. Je to teď samé obecné psaní, těžko uchopitelné, když se neuvádí příklady. Jenže příkladů by bylo tak mnoho a psaní ze široka by vydalo na pořádně tlustou knihu. Takže je to jen, jako bych dechem čechral vlasy, bez jediného dotyku prstem... Tedy se zahloubejte sami, poslužte si. Snad dojdete k témuž závěru jako já, že autor je tentýž, který stejně neomylně sestavil i genetický kód, navždy pevný a dokonalý, nejdelší známý program, zpráva a informace, tedy funkční instrukce, kde není potřeba jediného upgradu, opravy, naopak jakýkoliv náhodný zásah by mohl způsobit kolaps, pohromu, zánik. (Tímto zdravím všechny popletené evolucionisty. Darwin tyto poznatky ještě neměl, nemusel by se tedy tolik stydět). Podobně je tomu s biblí, jak se mi zdá. Jakoby obojí způsobil jeden a týž dech nebo duch, chcete-li... Je to jako setkání s jiným světem, jakoby poodhrnutím závoje za hranice poznatelna. Průvodce světem. Krátce řečeno, mám-li inteligentního tvůrce, pak má vše smysl a podle té knihy věčnou hodnotu i dopad. Padá na mne odpovědnost, ale otázka smyslu i cíle je vyřešena.
Chtěl jsem vlastně psát o jednom výroku z bible, který mě velmi zaujal, rozebrat ho a tak... Tak snad někdy jindy.
