Jeden takový člen domácnosti, který vždycky nadělá nejvíc řečí. Vecpe se vám klidně do domu nebo bytu, (pokud mu to dovolíte) a roztahuje se vám tam víc, než si uvědomujete. Nikomu jinému byste určitě takové chování netolerovali. Začne vám měnit představy o světě, nabourá vám hodnotový systém, vklíní vám do hlavy nereálné sny a představy o štěstí, uvrhne vás nejednou do mozkového polospánku, kdy vypnete vlastní vysílač a necháte zapnutý pouze přijímač. To proto, že komunikace je pouze jednostranná. Tak vás ten přístroj naučí pasivitě, neodporovat. Ponižuje vás. Navyknete si být toliko trpnými pozorovateli, kteří nejsou schopni měnit chod věcí. Tuto stránku fenoménu televize, kterou považuji za velmi závažnou, si málokdo uvědomuje a věnuje mu pozornost. To proto, že navyklých diváků je příliš mnoho a už to považují za samozřejmost. Nepřijde vám však divné, že když se například někde něco začne dít, třeba je potřeba někomu zachránit život nebo přivolat pomoc, najednou se shromáždí kupa zvědavých diváků, ale mezi nimi se objeví jen málo aktérů? Dříve jsem se divil, proč zrovna já v krizové chvíli vždycky první zavolám záchranku, hasiče, policii, začnu druhým vydávat pokyny, přestože je přítomno více lidí a mnozí delší dobu než já. Jakoby lidé byli zvyklí čekat, že se to nějak vyřeší, jako právě v té televizi. Ale možná je to jen náhoda nebo já jsem příliš rychlý a neztrácím hlavu. Nebo se to často hodnotí jako lidská lhostejnost, jenže tomu já nevěřím. Lhostejný člověk neokouní a na druhou stranu záměrně neutíká s předstíráním, že nic nevidí. Je to pasivita a strach. Člověk přestává věřit, že může chod věcí měnit. Role diváka mu sedí, zvyknul si na ni. Televize se vás neptá na váš názor, nezastaví se, aby počkala na vaši odpověď. Nepotřebuje vás. Bude vás bavit, strašit, znepokojovat, přesvědčovat, informovat, lákat, směrovat, především však zdržovat.
Další její záludností je nepředvídatelnost a nelogický sled dějů a informací, které navíc probíhají rychle, mnohdy i jen v nespojitých náznacích. Pak si divák může připadat zaskočený, nepřipravený, nemá čas věc hodnotit a zařadit si ji, je úplně ztracený, přestane si věřit a naprosto ztratí orientaci. Lapidárně vtipně řečeno ztratí hlavu. (Pokud takové pocity u sebe nepozorujete, bude to nejspíš tím, že jste se s rolí pasivního diváka už dokonale sžili). Tedy dostavuje se netoliko pasivita jednání, ale i myšlení. Na tento druhý průvodní jev divácké obce, který je ještě hlubší a závažnější, jsem už však znepokojivé a varovné zmínky někde slyšel nebo i četl. Za pomocí televize se nedobrovolně vzdáte vlastní hlavy a necháte si nasadit novou, k tomu ještě dost blbou. Víte pak přesně, jak se věci mají (jako ostatně úplně stejně všichni kolem vás), avšak když jste dotázáni, proč si to myslíte, tak vlastně sami ani nevíte. Víte jen, že to tak je a že si to tak myslí většina. Nevíte totiž, odkud svůj názor máte, k infiltraci došlo rychle a nepozorovaně, stačilo se jí jen pasivně otevřít, na což jste dobře navyklí a vždy připraveni. Omlouvám se, jestli jsem vás urazil, to jsem nechtěl, chtěl jsem vám jen odkrýt pravdu. Pokud mi však nevěříte, obraťte svou pozornost k demografickým průzkumům. Řeknou vám vlastně přesně totéž, jen vám to tak otevřeně nenaservírují, jako já tady.
Po sametové revoluci jsem pozorně sledoval první "svobodné" volby. Tenkrát ještě bylo Českolevensko, kde češi a slováci měli společnou televizi, ale rozdílný tisk. Strany v obou zemích byly vpodstatě stejné. Výsledky však překvapivé, kromě komunistů naprosto rozdílné, přitom se ale příliš nelišily v jednotlivých krajích obou zemí. To jen pouhopouhý tisk způsobil takové rozdíly a odkryl, nakolik se dá úspěšně hýbat s davem. Televize je však na rozdíl od tisku mnohem mocnějším nástrojem moci a dokáže manipulovat vědomím a národy naprosto mistrně, když se to umí. Nebudu vyjmenovávat řadu triků, které používají politici i zpravodajské relace, nechci ani rozebírat reklamní šoty a jejich návody na vaše štěstí. Dokonce ani holywoodské pohádky, které si nejeden plete se skutečností, vlastně ani telenovely, plné snů a naivních scén. Jednu věc však zmíním, která je pozoruhodná. Mnohdy dojde k zbožňování herce nebo zpěváka, idol se stává vzorem k napodobování nebo i příkladným cílem. Málokdo z diváků však pozoruje a bedlivě vyhodnocuje, že jeho mimika a gesta jsou úplně falešná. Vryjí se mu do podvědomí a nevědomky může podle nich volit své přátele nebo i životního partnera, u kterých se tyto vyskytnou. Jenže to bude jen herec, kdo se tváří a gestikuluje podobně, byla by to vaše nalezená napodobenina, nic víc než další herecký exemplář. Pokud tohle na vás působí, pak máte dobré vyhlídky naletět podvodníkovi. Jestli se v tomto nemýlím a lidé napodobují vzory a čtou více z gest, mimiky, hlasu (údajně dle výzkumů ve více než 90%) a tedy dají na dojem nebo intuici (která je vpodstatě jen srovnávací pamětí s podvědomým vyhodnocováním), tak mají zaděláno na pořádný problém. Pak by ale, statisticky vzato a měřeno, měli mít navrch v pracovních kolektivech, v navazování přátelství a vztahů právě podvodníci, jinak řečeno herci mezi námi, kteří vysílají stejné signály, jako vaše idoly, které vás nezklamaly, ale naopak vám vměstnali do hlavy sny o štěstí a představy o dokonalém mužství nebo neodolatelné ženskosti. Ačkoli scénář filmu byl smyšlený a nereálný, vaše prožitky však skutečné byly. Ale dost už bylo pochmurných analýz, televizní lidé jsou zvyklí se bavit a ne se znepokojovat. Tedy se omlouvám.
Sám doma televizi nemám, nikoli ze zásady, klidně bych jí strpěl, kdyby mi ji někdo věnoval. Po mém rozvodu bylo mé mamince líto, že bydlím sám, a tak mi jako dárek k svátku dala peníze na malou televizi, abych si jí sám vybral. Já jsem však šel, koupil si za ně kytaru, mamince poděkoval a vysvětlil jí, že kytara mi ve smutku ze samoty jistě pomůže daleko víc. Mohl bych si pořídit alespoň televizní kartu do svého notebooku, ale ani to jsem nerealizoval a pravděpodobně by mi to přišlo líto, i kdybych na to nadbytečné peníze někdy měl. Vlastně jsem o tom přemýšlel jen kvůli dceři a večerníčkům.
Tedy by se mohlo zdát, že televizi nepotřebuji a nesleduji vůbec, jenže tomu tak není. Na internetu jich najdete celou řadu. Já mám oblíbené dvě televize a vlastně ani žádné jiné sledovat nepotřebuji.
Tou první je Křesťanská televize His Channel na adrese www.hischannel.com, vysílá v angličtině nepřetržitě. Na začátku desetiletí jsem sledovával různé komerční křesťanské stanice, které vysílaly digitálně z družic. Dají se přijímat i po internetu, ale už na ně nechodím. Nemusím se příliš rozčilovat, znepokojovat, přelaďovat na jiné kanály, konstatovat, že se před kamerou zahnízďují třeba i podvodníci, kteří si dělají byznys, show, slibují přitažlivé i nemožné a přitom tahají z kapes důvěřivých diváků přebytky peněz. Na tomto kanálu je tohoto však v míře tak řídké, že se to stává téměř neznatelným. Naopak namísto pořadů založených na ohromení, stylizaci, gradací napětí a údivů, se setkáte ve větší míře s informacemi, logickými konstrukcemi, nekomerčním přístupem, někdy i nepopulárními tvrzeními a konzervativními názory, které vůbec nekopírují dobu a současnou televizní kulturu. Tedy něco nadčasového, daleko bližšího zprávě obsažené v bibli.
Druhou mou oblíbenou televizí je hudební kanál Classic FM na adrese www.classicfm.co.uk, kde se proklikáte k televizi. Bude po vás chtít při vstupu zadat kód anglického okrsku (něco jako naše PSČ), kde původně jedno takové uváděli jako příklad (například PH33-2JB). Tedy s autorskými právy to tam zas nebude tak horké, samotní interpreti mají jistě zájem, aby si jejich produkci shlédli i v zahraničí. Ovšem stanice je nyní díky tomu zdánlivému uzavření už bez velmi obtěžujících a zdlouhavých reklam. Nevím přesně, odkdy vysílá, já jí objevil roku 2002 na digitální satelitu, měl jsem z ní velkou radost a pak mi několik let chyběla.
Přeji všem zájemcům příjemné hudební a vzdělávací zážitky!
Další její záludností je nepředvídatelnost a nelogický sled dějů a informací, které navíc probíhají rychle, mnohdy i jen v nespojitých náznacích. Pak si divák může připadat zaskočený, nepřipravený, nemá čas věc hodnotit a zařadit si ji, je úplně ztracený, přestane si věřit a naprosto ztratí orientaci. Lapidárně vtipně řečeno ztratí hlavu. (Pokud takové pocity u sebe nepozorujete, bude to nejspíš tím, že jste se s rolí pasivního diváka už dokonale sžili). Tedy dostavuje se netoliko pasivita jednání, ale i myšlení. Na tento druhý průvodní jev divácké obce, který je ještě hlubší a závažnější, jsem už však znepokojivé a varovné zmínky někde slyšel nebo i četl. Za pomocí televize se nedobrovolně vzdáte vlastní hlavy a necháte si nasadit novou, k tomu ještě dost blbou. Víte pak přesně, jak se věci mají (jako ostatně úplně stejně všichni kolem vás), avšak když jste dotázáni, proč si to myslíte, tak vlastně sami ani nevíte. Víte jen, že to tak je a že si to tak myslí většina. Nevíte totiž, odkud svůj názor máte, k infiltraci došlo rychle a nepozorovaně, stačilo se jí jen pasivně otevřít, na což jste dobře navyklí a vždy připraveni. Omlouvám se, jestli jsem vás urazil, to jsem nechtěl, chtěl jsem vám jen odkrýt pravdu. Pokud mi však nevěříte, obraťte svou pozornost k demografickým průzkumům. Řeknou vám vlastně přesně totéž, jen vám to tak otevřeně nenaservírují, jako já tady.
Po sametové revoluci jsem pozorně sledoval první "svobodné" volby. Tenkrát ještě bylo Českolevensko, kde češi a slováci měli společnou televizi, ale rozdílný tisk. Strany v obou zemích byly vpodstatě stejné. Výsledky však překvapivé, kromě komunistů naprosto rozdílné, přitom se ale příliš nelišily v jednotlivých krajích obou zemí. To jen pouhopouhý tisk způsobil takové rozdíly a odkryl, nakolik se dá úspěšně hýbat s davem. Televize je však na rozdíl od tisku mnohem mocnějším nástrojem moci a dokáže manipulovat vědomím a národy naprosto mistrně, když se to umí. Nebudu vyjmenovávat řadu triků, které používají politici i zpravodajské relace, nechci ani rozebírat reklamní šoty a jejich návody na vaše štěstí. Dokonce ani holywoodské pohádky, které si nejeden plete se skutečností, vlastně ani telenovely, plné snů a naivních scén. Jednu věc však zmíním, která je pozoruhodná. Mnohdy dojde k zbožňování herce nebo zpěváka, idol se stává vzorem k napodobování nebo i příkladným cílem. Málokdo z diváků však pozoruje a bedlivě vyhodnocuje, že jeho mimika a gesta jsou úplně falešná. Vryjí se mu do podvědomí a nevědomky může podle nich volit své přátele nebo i životního partnera, u kterých se tyto vyskytnou. Jenže to bude jen herec, kdo se tváří a gestikuluje podobně, byla by to vaše nalezená napodobenina, nic víc než další herecký exemplář. Pokud tohle na vás působí, pak máte dobré vyhlídky naletět podvodníkovi. Jestli se v tomto nemýlím a lidé napodobují vzory a čtou více z gest, mimiky, hlasu (údajně dle výzkumů ve více než 90%) a tedy dají na dojem nebo intuici (která je vpodstatě jen srovnávací pamětí s podvědomým vyhodnocováním), tak mají zaděláno na pořádný problém. Pak by ale, statisticky vzato a měřeno, měli mít navrch v pracovních kolektivech, v navazování přátelství a vztahů právě podvodníci, jinak řečeno herci mezi námi, kteří vysílají stejné signály, jako vaše idoly, které vás nezklamaly, ale naopak vám vměstnali do hlavy sny o štěstí a představy o dokonalém mužství nebo neodolatelné ženskosti. Ačkoli scénář filmu byl smyšlený a nereálný, vaše prožitky však skutečné byly. Ale dost už bylo pochmurných analýz, televizní lidé jsou zvyklí se bavit a ne se znepokojovat. Tedy se omlouvám.
Sám doma televizi nemám, nikoli ze zásady, klidně bych jí strpěl, kdyby mi ji někdo věnoval. Po mém rozvodu bylo mé mamince líto, že bydlím sám, a tak mi jako dárek k svátku dala peníze na malou televizi, abych si jí sám vybral. Já jsem však šel, koupil si za ně kytaru, mamince poděkoval a vysvětlil jí, že kytara mi ve smutku ze samoty jistě pomůže daleko víc. Mohl bych si pořídit alespoň televizní kartu do svého notebooku, ale ani to jsem nerealizoval a pravděpodobně by mi to přišlo líto, i kdybych na to nadbytečné peníze někdy měl. Vlastně jsem o tom přemýšlel jen kvůli dceři a večerníčkům.
Tedy by se mohlo zdát, že televizi nepotřebuji a nesleduji vůbec, jenže tomu tak není. Na internetu jich najdete celou řadu. Já mám oblíbené dvě televize a vlastně ani žádné jiné sledovat nepotřebuji.
Tou první je Křesťanská televize His Channel na adrese www.hischannel.com, vysílá v angličtině nepřetržitě. Na začátku desetiletí jsem sledovával různé komerční křesťanské stanice, které vysílaly digitálně z družic. Dají se přijímat i po internetu, ale už na ně nechodím. Nemusím se příliš rozčilovat, znepokojovat, přelaďovat na jiné kanály, konstatovat, že se před kamerou zahnízďují třeba i podvodníci, kteří si dělají byznys, show, slibují přitažlivé i nemožné a přitom tahají z kapes důvěřivých diváků přebytky peněz. Na tomto kanálu je tohoto však v míře tak řídké, že se to stává téměř neznatelným. Naopak namísto pořadů založených na ohromení, stylizaci, gradací napětí a údivů, se setkáte ve větší míře s informacemi, logickými konstrukcemi, nekomerčním přístupem, někdy i nepopulárními tvrzeními a konzervativními názory, které vůbec nekopírují dobu a současnou televizní kulturu. Tedy něco nadčasového, daleko bližšího zprávě obsažené v bibli.
Druhou mou oblíbenou televizí je hudební kanál Classic FM na adrese www.classicfm.co.uk, kde se proklikáte k televizi. Bude po vás chtít při vstupu zadat kód anglického okrsku (něco jako naše PSČ), kde původně jedno takové uváděli jako příklad (například PH33-2JB). Tedy s autorskými právy to tam zas nebude tak horké, samotní interpreti mají jistě zájem, aby si jejich produkci shlédli i v zahraničí. Ovšem stanice je nyní díky tomu zdánlivému uzavření už bez velmi obtěžujících a zdlouhavých reklam. Nevím přesně, odkdy vysílá, já jí objevil roku 2002 na digitální satelitu, měl jsem z ní velkou radost a pak mi několik let chyběla.
Přeji všem zájemcům příjemné hudební a vzdělávací zážitky!
