Přeji všem hezké a radostné vánoční svátky! Je mi líto všech, kteří jsou sami, většina lidí je na to citlivá a v tu dobu to na ně doléhá. Člověk by se mohl rozkrájet, aby nikoho nenechal samotného... Tedy navíc přeji všem, aby byli tak šťastni, jako já. Vůbec nevnímám, že jsem sám, i když vlastně sám nikdy nejsem...
Tím nejkrásnějším a nejcennějším darem, který byl kdy lidstvu dán a který je stále se mnou, byl Boží syn. Poprvé spatřil světlo světa v lidském těle v Betlémě. Musel se stát jedním z nás, protože nebyl nikdo z lidí, kdo by dokázal nehřešit. Smrt patří po právu všem, kdo zhřeší, takový je zákon. On však, když nikdy nezhřešil, zvrátil řád věcí, protože vlastně ani zemřít neměl. Bible píše, že tím vlastně zbavil vlády nad námi i smrtí ďábla. Ten před Božím soudem stál do té doby jako úspěšný žalobce... V případě Ježíše, který je Kristem, však žalobu a spor prohrál. Otevřel se tím precedent, na který se může každý navázat... Jeho rozsudek a popravu smrtí, který byl prokazatelným justičním omylem, lze následně i zpětně vztáhnout na kohokoliv. Kdyby Kristus nezemřel, museli by navždy zemřít všichni lidé, cesta k životu by byla pro lidstvo napořád uzavřena. Když však zemřel on, kdo zemřít neměl, všichni lidé získali možnost jakéhosi kreditu nebo bonusu, něčeho, co vyjadřuje Boží lásku. Ježíš řekl, že Bůh tak miloval svět, že mu daroval svého jediného syna (myslel tím sebe), aby mohl být jako nevinný obětován za hřích celého světa. Kredit či bonus je možno si zdarma kdykoli vybrat, při dodržení určitých podmínek. Není to úžasné? Měl bych zemřít, jsem odsouzen, čeká mě poprava, ale najde se výjimka, přijde zpráva o milosti, která mě propouští z cely smrti, protože Boží syn byl ochoten se stát kvůli mně člověkem a jít na popraviště namísto mne. Děkuji Ti Bože, děkuji moc...
Tato informace je však sama o sobě naprosto bezcenná a nepochopitelná pro člověka, který se cele neodvrátí od vlastního způsobu života a cele se nevydá Bohu, nezřekne všech hříchů a špatného způsobu života. Před každého člověka je tedy postavena volba. Život nebo smrt. Milost nebo trest. Proto, čtenáři, který stojíš před takovouto volbou, dobře zvažuj a zvol si život, tak jako jsem to udělal já.
Myslel jsem si, že by se zde mohl hodit obraz od Leonarda da Vinci, Klanění králů, ale skica se mi moc nelíbí, i když je opravdu dramatická a působivá, není však ladná a nepůsobí dost hezky. Zato však zde vidíte obraz, který pro sebe považuji za vůbec nejkrásnější. Toto je nejstarší verze Skalní madony z Pařížského Louvru, avšak druhou, pozdější, Londýnskou zde ani nevyvěsím, protože nemohu uvěřit pro tak velké množství vyvažovacích, ale taky kompozičních chyb a spoustu nepochopitelně nevyvedených detailů, že obraz maloval sám mistr... Tváře jsou jiné, přibyly dobově kýčové prvky, děti jak sourozenci. Tato verze mi spíš při padá jako nějaká pouťová napodobenina, tak trochu mazanice, nechutně sladce vybarvená. Nechci urazit odborníky ani anglické gentlemany za kanálem, ale nemohu se udržet a nevyjádřit...
Pařížské verze je však nádherná, je pozoruhodná i v detailech, které jsou téměř při jakémkoli výřezu překrásné. Všechny čtyři postavy jsou v napjatém pohybu... typické pro Leonarda. Symbolika gest je dobře čitelná. Jan Křtitel, Marie, Ježíš Kristus, anděl. Rozmazané pozadí, nádherně vyvážená hra světla a stínu, pohybu a klidu, vzdálenosti... Jenže věci, které jsou na obraze nejkrásnější, se stejně popsat a vysvětlit nedají... Prostě promyšlená nebo intuitivní vyváženost.
Dále a nakonec ještě připojuji bez dalšího zbytečného komentáře jiné Leonardovo dílo, skicu se stejným obsazením, kde však anděla nahrazuje sv. Anna. Řekněte, není taky hodně povedená?
