Dnes jsme s přítelem diskutovali rodinu a bydlení. Vlastně, protože jsem o něco starší, po nějaké chvíli už jsem stejně jen rozvíjel při telefonování monolog a přitom si sám utvářel myšlenky a měnil závěry. V naší době a západní kultuře jsme zvyklí žít, pokud to jenom jde, ve velkých domech nebo bytech. Slovo velký je relativní. Poctivě vzato většina rodin žije a žila v daleko skrovnějších podmínkách, než na jaké jsme my zvyklí. Vzpomněl jsem si na rodinu Paul McCartneyho, někdejšího hudebníka a zpěváka skupiny Beatles. Bydleli jako rodina se čtyřmi dětmi v obrovském domě, ale aby se v něm sobě nějak neztráceli, přestěhovali se do malého dvoupokojového na pobřeží, což jim pak mnohem více vyhovovalo...Je to nějak krásné a kouzelné žít v početné rodině a menším bytě, kde je plno shonu a sotva se uklidí, už je tu nový nepořádek. Zvláště zajímavé mohou být ranní bitvy o jedinou koupelnu. Všichni spěchají, ale parádivá náctiletá Linda to nechce vzít v úvahu... Mnohdy si všichni mohou zoufat, ale spíše tím, že o sebe zakopávají a často něco hledají v tom věčném chaosu, se hodně naučí. Minimálně brát ohledy, pomáhat, organizovat, ale i drát se kupředu.
Obrázek rodiny Duggar, kde lze na www.duggarfamily.com najít zajímavý rozhovor s nimi i domácí zásady nebo pravidla chování
S přítelem jsme totiž rozebírali jeho sny o tom, že se s manželkou brzy přestěhují do většího bytu, protože v jednopokojovém je jim těsno. V Anglii jsem pozoroval, že ve všech rodinách, kam jsem se dostal, měli i manželé oddělené ložnice. V dnešní době nám přijde normální a samozřejmé, že děti, dosáhnou-li určitého věku, se stěhují z rodičovské ložnice do pokojíku. Všichni pak mají „soukromí“, se argumentuje. Mně to přijde kruté jednoho dne dítěti říct: „Tak a od zítřka už s náma spát nebudeš, jsi už velká nebo velký...“ Rodiče to vemou jako samozřejmost, ale dítě to opláče, nechápe to. Mně to jako dítě mrzelo i když jsem se podřídil. Taky si vzpomínám, jak mě trochu užíralo, že o mnoho let mladší bratr obýval s rodiči ložnici a pak jsem to bral jako zadostiučinění, když i on byl „vypuzen z ráje“, tedy sestoupil z rodičovské ložnice a ulehl do „šuplíku“ k mým nohám... Dítě totiž vnímá věci tak jak jsou, dokud se nenaučí to potlačovat znalostí a podřizováním se nepsaným pravidlům. Proto se i své dcerce Kristýnce za svůj návrh, že jí pořídím pokojík s i postelí, omluvím. Přece ji nevystrčím a ona bude ráda.
Ze zvířat jsou nám svou sociální vyspělostí úplně nejbližší psi. Vzpomínám si, jak se nikdy nedokázali smířit s tím, že by nepatřili do ložnice. Je to jako zavržení od smečky. Chápou to snad jedině jako trest a šikanu. Většina rozumných lidí nakonec ale přece jen podlehne, zavede nezbytná hygienická opatření, a miláčci se pak stávají součástí jejich ložnic. Mnozí lidé se za to stydí a nechtějí okolí vůbec nic prozradit. Proto, když vám významně ukazují psí pelíšek v předsíni, moc jim to nevěřte.V bibli je více známek o tom, jak v době, od které počítáme letopočet, v Izraeli žili. A vypadá to, že rodiny měly nemnoho místností, kde rodiče s dětmi obývali společnou ložnici. Například v Lukášově evangeliu jedenáctá kapitola prozrazuje, že ložnice byla s dětma společná a také, že bylo možné povolávat přímo z domu na ulici a naopak, tedy chyběla jakákoli předsíň. Něco podobného však nacházíme po celém světě i dnes. Jak je to tedy nejlepší? Do dnešního dne jsem si myslel, že dětský pokojík je ideální věc a ještě lepší je, když kluci a holky mají pokoje zvlášť. Pak jsem si to rozebral a už si to nemyslím. Stále si myslím, že děstký pokojík je dobrá věc, ale jen na hraní nebo učení. Tedy praktický, kde nikomu trvale a „nutně“ roztažené věci nepřekážejí...
Rodina potřebuje spoustu obřadů, které přinášejí všem pocit bezpečí a utvrzují vzájemnou sounáležitost. Všichni jsou si pak bližší a vazby jsou těsnější. Krásnou událostí je společné jídlo. Přijde mi hloupé, když rodiče brání dětem u jídla v mluvení. Je to stejně nešikovné jako když se v církvi u večerě Páně vážně mlčí. Přitom se má jednat o radostnou hostinu, která jistě v podvečer velikonoc nebyla tichá. Bránění mluvení je ospravedlnitelné jedině snad při pojídání kostnaté ryby, kdy stejně největší a nezadržitelní mluvkové nevydrží a vystavují se nebezpečí... Taková rodinná večeře může být zábavná, ale i jakýmsi sněmem nebo parlamentem, kde se projednávají návrhy, šíří zprávy a noviny... A jako je obřadem rodiny jídlo, tedy minimálně večeře, kde nikdo nesmí chybět, stejně tak spolu mohou všichni ulehnout. Protiargument, že dospělí rodiče občas nebo i často potřebují opravdu soukromí, je, myslím si, chabý, příroda si totiž vždy cestu najde. Jistě je proto možné najít v domě například pohovku pro hosta nebo náhodného příchozího...
To, že někdo chrápe, sípe, sténá, kope, strhává sousedovi přikrývku, vykřikuje ze spaní, je přece stejně tak roztomilé, jako když třeba někdo u stolu mlaská nebo srká, překřikuje ostatní... no teda jak komu, ale když si na to postupně zvyknete, pak už jste pro život navyklí všemu, ne?
Nijak bych tyto věci moc nerozebíral, ale lidé často neznají historii nebo si ji pletou toliko se záznamy podstatných, pro ně významných událostí, které už stály za zapsání a pozdější připomínání. Běžný rodinný život ale k takovýmto pozoruhodnostem mnohdy nepatřil... ale to dopíšu až příště, i když je to hodně zajímavé.
