Dnes se tato záležitost už zdaleka nejeví jako fikce. V současnosti totiž už probíhají například pokusné práce na vzkříšení mamuta. Tato operace nemusí být tak nesnadná, neboť také existují výborně zachované genetické informace ze zmrzlých jedninců (kteří mimochodem a na okraj museli umrznout velmi náhle, klima se muselo změnit v několika málo hodinách, když v jejich zmrzlých útrobách nalezli nerozloženou stravu odpovídající vegetaci mírného pásu...). K získání kompletního kódu pro oživení dinosaura tak kvalitní stavební prvky jako v případě mamutů nejsou, ale co je však hodně překvapivé, existují! A vůbec nejsou špatné a bez vyhlídek!
Nejznámějším objevem je práce profesorky paleontologie Mary Schweitzer. Podařilo se jí dokázat, že v kosti Tyranosaura Rexe existují červené krvinky, kost jimi totiž po rozřezání zapáchala. A tak se té dámě povedla senzační věc, kdy dnes díky ní máme k dispozici bílkovinný materiál obávaného predátora T-Rexe. Schweitzerová si totiž příliš k srdci nebrala předepisované desítky miloónu let pro stáří kostí, jak předkládají vědci z tábora evolucionistů. Spíše se, zdá se, řadí do tábora kreacionistů. Ti první věří v samovznik života, ti druzí zase zastávají názor, že byl stvořen. Schweitzerová, i když sebe nazývá „naprostou a úplnou křesťankou“ je však ve svých závěrech v tomto směru opatrná nebo přesněji zdrženlivá. Stvořitele obdivuje a doslova tvrdí: "I see a sense of humor. I see His compassion in the world around me. It makes me curious, because the creator is revealed in the creation." Při svém objevu však zjistila, že kost patřila samici, která byla v době záhuby gravidní. Tkáň je natolik zachovalá, že má původní barvu, cévy pod mikroskopem ukazují rozvětvenou strukturu, kterou profesorka přirovnává ne bezdůvodně k pštrosímu vzorku. Podařilo se totiž získat sedm zcela nekontaminovaných sekvencí aminokyselin podobných nejvíce ptačímu kolagenu. Celý objev svého času velmi znervóznil vědeckou veřejnost. A není divu!
Chcete-li se o celé záležitosti dočíst více a v češtině, můžete na serveru www.osel.cz, já jsem informaci našel v časopise 21. století (říjen 2008), kde je popsáno nebo spíš jen zmíněno i několik méně slavných a přitom podobných objevů.
Profesorka Mary Schweitzer
Mne ale zaujala samotná vědkyně a její životní příběh. Byla zprvu fascinovaná dinosaury, tedy přesněji už od dětství. Pak se ale její životní dráha obrátila, prakticky získala i pedagogické vzdělání a pracovala s postiženými dětmi. Vdala se a má tři děti. Do studia paleontologie se pustila až později po letech, získala doktorát a právě její disertační práce jí proslavila. Dokázala se jako matka dětí přesměrovat a vyplnit další své poslání, dala se na vědeckou dráhu. Přitom dříve vyplnila i další svůj sen nebo představu, pracovala s hluchými dětmi. A vědecké dráze jí nestály v cestě ani její tři děti. Dnes totiž lidem obykle nejde obojí dohromady: rodina a kariéra. Přitom se to obojí, myslím si, netluče. Lidé jsou jen pohodlnější než bývali kdy dříve a nevěří tomu, že si lze zorganizovat čas a mnohé lehce zvládnout. Stačí jen chtít a zkusit to. Před sto lety mívaly rodiny mnohem více dětí a taky neměli tolik čas šetřících vymožeností: pračky, elektřinu, vodovod, polotovary, samoobslužné a výborně zásobené prodejny, rychlé dopravní prostředky, komunikační možnosti a dovednosti, snadný přístup k informacím...
Dále vidím v paní Schweitzerové vzor pro mou dcerku Kristýnku. I ta miluje dinosaury od předškolního věku. Vypráví o tom, že by chtěla být paleontoložkou. Dost času strávím tím, že pro ní vyhledávám knihy, odborné filmy a články o celé problematice. Není mi to vůbec zatěžko, protože úplně totéž mě zajímalo v jejím věku a zajímá mě to dodnes. Stejně jako ona jsem nemohl vynechat žádný vědecký a přirodovědný pořad. A musím říct, že dinosauři jsou zvlášť krásné lákadlo. Když jsme spolu vycházeli do přírody s výbavou na hledání „zkamenělin“, po návratu jsme je pak čistili, měřili velikost, objem, váhu, vše pečlivě zapisovali do tabulek a klasifikovali, celá hra jí tak nadchla, že jsem neváhal s dárkem k narozeninám: stavebnicí pro mladé paleontology, kde si můžeme vyrobit zkamenělé odlitky sami (ovšem ze sádry). Má to však navíc velkou výhodu, vyrábíme z toho i vánoční dárky.
Kristýnka ve výběhu s "přerostlým" Velociraptorem v Dinoparku VyškovMyslím si dnes, že dítě už mnohdy v dětském věku ví, co ho bude bavit a chytne ho to. Někdy to v pozdějším věku potlačí a bojí se k tomu vrátit. Věnuje se věcem, které jsou mu představeny a jeví se jako žádoucí. Vlastně si pak ani nevěří a potřebuje povzbuzení a odvahu. Stejně tak tomu bylo se mnou. Nemám teď na mysli lásku k dinosauřím objevům, ale dvě jiné oblasti, které mě rovněž chytly v tom dětském věku a já si myslel, že se k nim nikdy nebudu moci v životě vrátit. A chyba lávky! Stále se dá naskočit do rozjetého vlaku... Tak už neváhám, naskočil jsem. Podobnou odvahu prokázala i Mary Schweitzer ve svém životním příběhu. A stejně tak lze takovým příkladem povzbuzovat Kristýnku i Vás, milí čtenáři!
