Vánoce

Přeji všem hezké a radostné vánoční svátky! Je mi líto všech, kteří jsou sami, většina lidí je na to citlivá a v tu dobu to na ně doléhá. Člověk by se mohl rozkrájet, aby nikoho nenechal samotného... Tedy navíc přeji všem, aby byli tak šťastni, jako já. Vůbec nevnímám, že jsem sám, i když vlastně sám nikdy nejsem...

Tím nejkrásnějším a nejcennějším darem, který byl kdy lidstvu dán a který je stále se mnou, byl Boží syn. Poprvé spatřil světlo světa v lidském těle v Betlémě. Musel se stát jedním z nás, protože nebyl nikdo z lidí, kdo by dokázal nehřešit. Smrt patří po právu všem, kdo zhřeší, takový je zákon. On však, když nikdy nezhřešil, zvrátil řád věcí, protože vlastně ani zemřít neměl. Bible píše, že tím vlastně zbavil vlády nad námi i smrtí ďábla. Ten před Božím soudem stál do té doby jako úspěšný žalobce... V případě Ježíše, který je Kristem, však žalobu a spor prohrál. Otevřel se tím precedent, na který se může každý navázat... Jeho rozsudek a popravu smrtí, který byl prokazatelným justičním omylem, lze následně i zpětně vztáhnout na kohokoliv. Kdyby Kristus nezemřel, museli by navždy zemřít všichni lidé, cesta k životu by byla pro lidstvo napořád uzavřena. Když však zemřel on, kdo zemřít neměl, všichni lidé získali možnost jakéhosi kreditu nebo bonusu, něčeho, co vyjadřuje Boží lásku. Ježíš řekl, že Bůh tak miloval svět, že mu daroval svého jediného syna (myslel tím sebe), aby mohl být jako nevinný obětován za hřích celého světa. Kredit či bonus je možno si zdarma kdykoli vybrat, při dodržení určitých podmínek. Není to úžasné? Měl bych zemřít, jsem odsouzen, čeká mě poprava, ale najde se výjimka, přijde zpráva o milosti, která mě propouští z cely smrti, protože Boží syn byl ochoten se stát kvůli mně člověkem a jít na popraviště namísto mne. Děkuji Ti Bože, děkuji moc...

Tato informace je však sama o sobě naprosto bezcenná a nepochopitelná pro člověka, který se cele neodvrátí od vlastního způsobu života a cele se nevydá Bohu, nezřekne všech hříchů a špatného způsobu života. Před každého člověka je tedy postavena volba. Život nebo smrt. Milost nebo trest. Proto, čtenáři, který stojíš před takovouto volbou, dobře zvažuj a zvol si život, tak jako jsem to udělal já.

Myslel jsem si, že by se zde mohl hodit obraz od Leonarda da Vinci, Klanění králů, ale skica se mi moc nelíbí, i když je opravdu dramatická a působivá, není však ladná a nepůsobí dost hezky. Zato však zde vidíte obraz, který pro sebe považuji za vůbec nejkrásnější. Toto je nejstarší verze Skalní madony z Pařížského Louvru, avšak druhou, pozdější, Londýnskou zde ani nevyvěsím, protože nemohu uvěřit pro tak velké množství vyvažovacích, ale taky kompozičních chyb a spoustu nepochopitelně nevyvedených detailů, že obraz maloval sám mistr... Tváře jsou jiné, přibyly dobově kýčové prvky, děti jak sourozenci. Tato verze mi spíš při padá jako nějaká pouťová napodobenina, tak trochu mazanice, nechutně sladce vybarvená. Nechci urazit odborníky ani anglické gentlemany za kanálem, ale nemohu se udržet a nevyjádřit...

Pařížské verze je však nádherná, je pozoruhodná i v detailech, které jsou téměř při jakémkoli výřezu překrásné. Všechny čtyři postavy jsou v napjatém pohybu... typické pro Leonarda. Symbolika gest je dobře čitelná. Jan Křtitel, Marie, Ježíš Kristus, anděl. Rozmazané pozadí, nádherně vyvážená hra světla a stínu, pohybu a klidu, vzdálenosti... Jenže věci, které jsou na obraze nejkrásnější, se stejně popsat a vysvětlit nedají... Prostě promyšlená nebo intuitivní vyváženost.

Dále a nakonec ještě připojuji bez dalšího zbytečného komentáře jiné Leonardovo dílo, skicu se stejným obsazením, kde však anděla nahrazuje sv. Anna. Řekněte, není taky hodně povedená?

Chrám Svaté Barbory

Jen tak pro potěšení vaších očí a vzbuzení zájmu vystavuji snad jeden z nejnádhernějších architektonických skvostů země České, chrám svaté Barbory v Kutné Hoře. Nikdy jsem tam nebyl a přitom bych si ho přál prohlídnout zblízka. Ta stavba je úžasná! Z gotického interiéru existují na síti starší nebarevné fotografie nebo nákresy, ty také stojí za shlédnutí. 

Se stavbou se začalo roku 1388. Václav IV. údajně Kutné Hoře přál, taky to bylo tehdy druhé nejvýznamnější město v zemi. Stavbu přerušily husitské války, takže byla dokončena zaklenutím hlavní lodi až roku 1512.

Vidíte ten nádherný tvar věží? Něco podobného se jen tak nevidí! Ale stejně, s Prahou to srovnání nesnese, jak se prý havíři chtěli vyrovnat svatovítskému chrámu. Rád se procházím po staré Praze, tedy Staroměstském náměstí, v uličkách, na Karlově mostě a jinde. Taky vám ty stavby tam připadají pohádkové? Tak se tam třeba někdy potkáme! Až mě poznáte, tak do mne šťouchněte! Jemně.

Byt, dům a rodina

Dnes jsme s přítelem diskutovali rodinu a bydlení. Vlastně, protože jsem o něco starší, po nějaké chvíli už jsem stejně jen rozvíjel při telefonování monolog a přitom si sám utvářel myšlenky a měnil závěry. V naší době a západní kultuře jsme zvyklí žít, pokud to jenom jde, ve velkých domech nebo bytech. Slovo velký je relativní. Poctivě vzato většina rodin žije a žila v daleko skrovnějších podmínkách, než na jaké jsme my zvyklí. Vzpomněl jsem si na rodinu Paul McCartneyho, někdejšího hudebníka a zpěváka skupiny Beatles. Bydleli jako rodina se čtyřmi dětmi v obrovském domě, ale aby se v něm sobě nějak neztráceli, přestěhovali se do malého dvoupokojového na pobřeží, což jim pak mnohem více vyhovovalo...

Je to nějak krásné a kouzelné žít v početné rodině a menším bytě, kde je plno shonu a sotva se uklidí, už je tu nový nepořádek. Zvláště zajímavé mohou být ranní bitvy o jedinou koupelnu. Všichni spěchají, ale parádivá náctiletá Linda to nechce vzít v úvahu... Mnohdy si všichni mohou zoufat, ale spíše tím, že o sebe zakopávají a často něco hledají v tom věčném chaosu, se hodně naučí. Minimálně brát ohledy, pomáhat, organizovat, ale i drát se kupředu.


Obrázek rodiny Duggar, kde lze na www.duggarfamily.com najít zajímavý rozhovor s nimi i domácí zásady nebo pravidla chování

S přítelem jsme totiž rozebírali jeho sny o tom, že se s manželkou brzy přestěhují do většího bytu, protože v jednopokojovém je jim těsno. V Anglii jsem pozoroval, že ve všech rodinách, kam jsem se dostal, měli i manželé oddělené ložnice. V dnešní době nám přijde normální a samozřejmé, že děti, dosáhnou-li určitého věku, se stěhují z rodičovské ložnice do pokojíku. Všichni pak mají „soukromí“, se argumentuje. Mně to přijde kruté jednoho dne dítěti říct: „Tak a od zítřka už s náma spát nebudeš, jsi už velká nebo velký...“ Rodiče to vemou jako samozřejmost, ale dítě to opláče, nechápe to. Mně to jako dítě mrzelo i když jsem se podřídil. Taky si vzpomínám, jak mě trochu užíralo, že o mnoho let mladší bratr obýval s rodiči ložnici a pak jsem to bral jako zadostiučinění, když i on byl „vypuzen z ráje“, tedy sestoupil z rodičovské ložnice a ulehl do „šuplíku“ k mým nohám... Dítě totiž vnímá věci tak jak jsou, dokud se nenaučí to potlačovat znalostí a podřizováním se nepsaným pravidlům. Proto se i své dcerce Kristýnce za svůj návrh, že jí pořídím pokojík s i postelí, omluvím. Přece ji nevystrčím a ona bude ráda. 

Ze zvířat jsou nám svou sociální vyspělostí úplně nejbližší psi. Vzpomínám si, jak se nikdy nedokázali smířit s tím, že by nepatřili do ložnice. Je to jako zavržení od smečky. Chápou to snad jedině jako trest a šikanu. Většina rozumných lidí nakonec ale přece jen podlehne, zavede nezbytná hygienická opatření, a miláčci se pak stávají součástí jejich ložnic. Mnozí lidé se za to stydí a nechtějí okolí vůbec nic prozradit. Proto, když vám významně ukazují psí pelíšek v předsíni, moc jim to nevěřte.

V bibli je více známek o tom, jak v době, od které počítáme letopočet, v Izraeli žili. A vypadá to, že rodiny měly nemnoho místností, kde rodiče s dětmi obývali společnou ložnici. Například v Lukášově evangeliu jedenáctá kapitola prozrazuje, že ložnice byla s dětma společná a také, že bylo možné povolávat přímo z domu na ulici a naopak, tedy chyběla jakákoli předsíň. Něco podobného však nacházíme po celém světě i dnes. Jak je to tedy nejlepší? Do dnešního dne jsem si myslel, že dětský pokojík je ideální věc a ještě lepší je, když kluci a holky mají pokoje zvlášť. Pak jsem si to rozebral a už si to nemyslím. Stále si myslím, že děstký pokojík je dobrá věc, ale jen na hraní nebo učení. Tedy praktický, kde nikomu trvale a „nutně“ roztažené věci nepřekážejí...

Rodina potřebuje spoustu obřadů, které přinášejí všem pocit bezpečí a utvrzují vzájemnou sounáležitost. Všichni jsou si pak bližší a vazby jsou těsnější. Krásnou událostí je společné jídlo. Přijde mi hloupé, když rodiče brání dětem u jídla v mluvení. Je to stejně nešikovné jako když se v církvi u večerě Páně vážně mlčí. Přitom se má jednat o radostnou hostinu, která jistě v podvečer velikonoc nebyla tichá. Bránění mluvení je ospravedlnitelné jedině snad při pojídání kostnaté ryby, kdy stejně největší a nezadržitelní mluvkové nevydrží a vystavují se nebezpečí... Taková rodinná večeře může být zábavná, ale i jakýmsi sněmem nebo parlamentem, kde se projednávají návrhy, šíří zprávy a noviny... A jako je obřadem rodiny jídlo, tedy minimálně večeře, kde nikdo nesmí chybět, stejně tak spolu mohou všichni ulehnout. Protiargument, že dospělí rodiče občas nebo i často potřebují opravdu soukromí, je, myslím si, chabý, příroda si totiž vždy cestu najde. Jistě je proto možné najít v domě například pohovku pro hosta nebo náhodného příchozího...

To, že někdo chrápe, sípe, sténá, kope, strhává sousedovi přikrývku, vykřikuje ze spaní, je přece stejně tak roztomilé, jako když třeba někdo u stolu mlaská nebo srká, překřikuje ostatní... no teda jak komu, ale když si na to postupně zvyknete, pak už jste pro život navyklí všemu, ne?

Nijak bych tyto věci moc nerozebíral, ale lidé často neznají historii nebo si ji pletou toliko se záznamy podstatných, pro ně významných událostí, které už stály za zapsání a pozdější připomínání. Běžný rodinný život ale k takovýmto pozoruhodnostem mnohdy nepatřil... ale to dopíšu až příště, i když je to hodně zajímavé. 

Jurský park

Střetnutí titánů - Tyranosaurus Rex a Spinosaurus ve filmu Jurský park III

Stane se fikce Jurského parku skutečností? Málokdo dnes nezná zfilmovaný zdánlivě sci-fi příběh, ve kterém se podařilo izolovat vědcům celé použitelné sekvence řetězce DNA, které byly zality v jantaru, v útrobách komárů, kdysi vysávajících dinosauří krev...

Dnes se tato záležitost už zdaleka nejeví jako fikce. V současnosti totiž už probíhají například pokusné práce na vzkříšení mamuta. Tato operace nemusí být tak nesnadná, neboť také existují výborně zachované genetické informace ze zmrzlých jedninců (kteří mimochodem a na okraj museli umrznout velmi náhle, klima se muselo změnit v několika málo hodinách, když v jejich zmrzlých útrobách nalezli nerozloženou stravu odpovídající vegetaci mírného pásu...). K získání kompletního kódu pro oživení dinosaura tak kvalitní stavební prvky jako v případě mamutů nejsou, ale co je však hodně překvapivé, existují! A vůbec nejsou špatné a bez vyhlídek!

Nejznámějším objevem je práce profesorky paleontologie Mary Schweitzer. Podařilo se jí dokázat, že v kosti Tyranosaura Rexe existují červené krvinky, kost jimi totiž po rozřezání zapáchala. A tak se té dámě povedla senzační věc, kdy dnes díky ní máme k dispozici bílkovinný materiál obávaného predátora T-Rexe. Schweitzerová si totiž příliš k srdci nebrala předepisované desítky miloónu let pro stáří kostí, jak předkládají vědci z tábora evolucionistů. Spíše se, zdá se, řadí do tábora kreacionistů. Ti první věří v samovznik života, ti druzí zase zastávají názor, že byl stvořen. Schweitzerová, i když sebe nazývá „naprostou a úplnou křesťankou“ je však ve svých závěrech v tomto směru opatrná nebo přesněji zdrženlivá. Stvořitele obdivuje a doslova tvrdí: "I see a sense of humor. I see His compassion in the world around me. It makes me curious, because the creator is revealed in the creation." Při svém objevu však zjistila, že kost patřila samici, která byla v době záhuby gravidní. Tkáň je natolik zachovalá, že má původní barvu, cévy pod mikroskopem ukazují rozvětvenou strukturu, kterou profesorka přirovnává ne bezdůvodně k pštrosímu vzorku. Podařilo se totiž získat sedm zcela nekontaminovaných sekvencí aminokyselin podobných nejvíce ptačímu kolagenu. Celý objev svého času velmi znervóznil vědeckou veřejnost. A není divu!

Chcete-li se o celé záležitosti dočíst více a v češtině, můžete na serveru www.osel.cz, já jsem informaci našel v časopise 21. století (říjen 2008), kde je popsáno nebo spíš jen zmíněno i několik méně slavných a přitom podobných objevů.

Profesorka Mary Schweitzer

Mne ale zaujala samotná vědkyně a její životní příběh. Byla zprvu fascinovaná dinosaury, tedy přesněji už od dětství. Pak se ale její životní dráha obrátila, prakticky získala i pedagogické vzdělání a pracovala s postiženými dětmi. Vdala se a má tři děti. Do studia paleontologie se pustila až později po letech, získala doktorát a právě její disertační práce jí proslavila. Dokázala se jako matka dětí přesměrovat a vyplnit další své poslání, dala se na vědeckou dráhu. Přitom dříve vyplnila i další svůj sen nebo představu, pracovala s hluchými dětmi. A vědecké dráze jí nestály v cestě ani její tři děti. Dnes totiž lidem obykle nejde obojí dohromady: rodina a kariéra. Přitom se to obojí, myslím si, netluče. Lidé jsou jen pohodlnější než bývali kdy dříve a nevěří tomu, že si lze zorganizovat čas a mnohé lehce zvládnout. Stačí jen chtít a zkusit to. Před sto lety mívaly rodiny mnohem více dětí a taky neměli tolik čas šetřících vymožeností: pračky, elektřinu, vodovod, polotovary, samoobslužné a výborně zásobené prodejny, rychlé dopravní prostředky, komunikační možnosti a dovednosti, snadný přístup k informacím...

Dále vidím v paní Schweitzerové vzor pro mou dcerku Kristýnku. I ta miluje dinosaury od předškolního věku. Vypráví o tom, že by chtěla být paleontoložkou. Dost času strávím tím, že pro ní vyhledávám knihy, odborné filmy a články o celé problematice. Není mi to vůbec zatěžko, protože úplně totéž mě zajímalo v jejím věku a zajímá mě to dodnes. Stejně jako ona jsem nemohl vynechat žádný vědecký a přirodovědný pořad. A musím říct, že dinosauři jsou zvlášť krásné lákadlo. Když jsme spolu vycházeli do přírody s výbavou na hledání „zkamenělin“, po návratu jsme je pak čistili, měřili velikost, objem, váhu, vše pečlivě zapisovali do tabulek a klasifikovali, celá hra jí tak nadchla, že jsem neváhal s dárkem k narozeninám: stavebnicí pro mladé paleontology, kde si můžeme vyrobit zkamenělé odlitky sami (ovšem ze sádry). Má to však navíc velkou výhodu, vyrábíme z toho i vánoční dárky.

Kristýnka ve výběhu s "přerostlým" Velociraptorem v Dinoparku Vyškov

Myslím si dnes, že dítě už mnohdy v dětském věku ví, co ho bude bavit a chytne ho to. Někdy to v pozdějším věku potlačí a bojí se k tomu vrátit. Věnuje se věcem, které jsou mu představeny a jeví se jako žádoucí. Vlastně si pak ani nevěří a potřebuje povzbuzení a odvahu. Stejně tak tomu bylo se mnou. Nemám teď na mysli lásku k dinosauřím objevům, ale dvě jiné oblasti, které mě rovněž chytly v tom dětském věku a já si myslel, že se k nim nikdy nebudu moci v životě vrátit. A chyba lávky! Stále se dá naskočit do rozjetého vlaku... Tak už neváhám, naskočil jsem. Podobnou odvahu prokázala i Mary Schweitzer ve svém životním příběhu. A stejně tak lze takovým příkladem povzbuzovat Kristýnku i Vás, milí čtenáři!

Blaise Pascal

(19. června 1623 Clermont – 19. srpna 1662 Paříž)

Jako každý teenager jsem měl svého času své idoly a Blaise Pascal, se mi velmi zamlouval. A nebyla to jen matematika, čím na mne přitáhl svou pozornost. Velmi jsem si oblíbil výtažky z jeho posmrtně vydaných "Myšlenek" (“Pensées”) a musím říct, že mi připadaly nádherně přeloženy ve srovnání s dřívějším úplným vydáním. Uměl se pěkně a přesně vyjádřit, ale taky všechno chápal tak jasně. Na rozdíl od většiny jiných filosofů jsem u něj nepozoroval chyby v úsudku, což způsobovalo, že jsem se k četbě neustále a s potěšením vracel. Tehdy jsem vážně litoval, že není můj současník, že bych měl jistě přítele. Dnes, když jsem dosáhl věku, ve kterém on Myšlenky psal, bych byl už asi kritičtější, když si tak pročítám výtažky z nich. Ale kouzlo pro mne neztratily, stejně ani sílu.

Tento příspěvek však ještě někdy později přepíšu a doplním...

Pascalův počítací stroj

Mé slovo úvodem

Olivovník vždy byl a je symbolem smíření. Vítejte tedy na mých sloupcích!

Sestavuji je z mých názorů a vědomostí, věnovaných věcem i událostem, které se mi zdají být důležité a také pozoruhodné.

Přeji všem příjemné počtení!